Jak se uzdravit z rakoviny a jiných „nevyléčitelných“ nemocí

05.01.2013 12:00

Chcete-li se uzdravit z tzv. „nevyléčitelné nemoci“, musíte si vytvořit takový systém přesvědčení, ve kterém je to možné. Musíte si najít průvodce, kteří sdílejí vaši víru ve vyléčení. Musíte si svou víru ve vyléčení velmi pečlivě chránit. Musíte si dávat pozor, s kým se radíte, komu co říkáte. Mnoho lidí se podle mého názoru nevyléčilo prostě jen proto, že se radili na nesprávném místě. Chtěli od konvenčního lékaře radu nebo názor, který jim nebyl schopen dát. Místo toho, aby řekl, že o tom nic neví a tudíž se k tomu nebude vyjadřovat, řekne, že „to nebylo vědecky prokázáno“ nebo že to je blbost.

V takovém případě je třeba se zeptat: Co znamená „nebylo prokázáno“? Že to bylo zkoumáno a vyloučeno, nebo že se to vůbec nezkoumalo? Budete se divit, jak často to je ten druhý případ.

Nepřítomnost důkazu něčeho ale není důkazem jeho nepřítomnosti. Konvenční medicína si dává velký pozor, aby nezkoumala některé kontroverzní oblasti, jen aby mohla tvrdit, že to nebylo vědecky prokázáno. Jakoby její praxe byla vědecky prokázána. Koncept evidence based medicine, tj. medicíny založené na důkazech je starý pouze cca 20 let.

Obzvláště onkologové vynikají v pesimismu. Řeklo by se, že to je logické, protože vidí tolik tragických konců. S tím nesouhlasím, lékaři na jednotkách intenzivní péče taky vidí mnoho úmrtí, ale jsou mnohem více optimističtí. Onkologové dokonce nejen, že pacientům berou naději, ale když se pacient ze zoufalství obrátí na alternativní medicínu a začne se uzdravovat, onkologové jsou schopni zlepšení popřít. Zní to neuvěřitelně, ale jakmile vás lékař odsoudí k smrti, zkuste si mu ukázat, že se mýlil! Raději popře, co vidí, a podtrhne vám nohy, jen aby se jeho předpověď vyplnila. V každém případě se nebude vůbec zajímat o to, co děláte, že se vaše nemoc vyvíjí jinak, než očekával.

Je to absurdní postoj. Zažila jsem pacienty s rakovinou, kteří byli na onkologické kontrole a měli poprvé lepší výsledky. Myslíte, že se onkolog radoval? Kdepak! Chmuřil se a říkal: „no, jen aby se to nevrátilo“, „ještě není vyhráno“ atd. Místo toho měl říci: „to je skvělé, že se to lepší, držím vám palce!“ Co by ho to stálo?

Zažila jsem případ, kdy došlo ke zmenšení rozsevu na plicích na třetinu, pacient sám viděl snímky a kromě toho na sobě viděl, že je mu podstatně lépe. Zlepšil se teprve poté, co přestal chodit na chemoterapie, začal s dietou, kvalitními výživovými doplňky a pracoval na duševní příčině své nemoci. Chemoterapie (34x podaná) mu nezabírala, proto s ní přestal a jeho onkolog mu ani nebránil. Reakce onkologa na pacientovo odmítnutí další konvenční léčby je dobrým indikátorem, jestli mu ještě vůbec dává naději. Když váš onkolog neprotestuje proti tomu, že už nechcete léčit, vidí vás už pod drnem. Takže tento pacient odmítl, nikdo nic nenamítal a byl poslán domů zemřít, dokonce dostal i morfium. Ukázal se za půl roku výrazně zlepšen, morfium nepotřeboval, neměl bolesti, nebyl dušný, bylo mu fajn. Jeho onkolog se podíval jen na popis rentgenu, zabručel „máte tam nález“ a opět nabízel chemoterapii. Když se mu pacient snažil říci, že mu je lépe a co pro to dělá, vůbec neposlouchal. Vůbec ho nezajímalo, jak to, že před ním stojí člověk, který měl být podle jeho prognózy už mrtvý, v objektivně výrazně lepším stavu, než v jakém ho poslali domů umřít. Nulový zájem o to, co se děje. Žádná reakce ve smyslu „povězte mi, co děláte, abych mohl pomoci i svým dalším pacientům“. Místo toho popření. Pacientovi napsal zprávu, ze které vůbec nevyplývá, že se zlepšil, zpráva je napsaná pesimisticky ve smyslu „čekáme, až umře“. Kdybych toho pacienta neviděla po chemoterapiích, nesledovala jeho léčbu a neviděla jeho snímky, z této zprávy bych čekala na smrt nemocného člověka.

Na tomto příběhu je nejstrašnější, že kdyby pacient nebyl dost asertivní a netrval na tom, že se sám podívá na snímky (zlepšení bylo jednoznačně rozpoznatelné i pro laika), mohl by svému lékaři uvěřit. Mohl by si říci, že alternativní terapie nefunguje, mohl by propadnout beznaději a zemřít. Jeho onkologovi zjevně vůbec nedochází, že ho svými slovy mohl doslova zabít!

Jiná pacientka se stejnou historií — recidiva rakoviny, neúčinná chemoterapie, jen paliativní léčba a zlepšení po zahájení alternativní terapie — zažila něco podobného. Přestože jim výslovně říkala, že jí je lépe, řekla jim, co dělá a zlepšení bylo objektivně prokazatelné, nikoho to nezajímalo. Jen nabízeli další chemoterapii. Její zlepšení po cca měsíci od poslední chemoterapie přisoudili jejímu opožděnému účinku. To je skutečně zvláštní, dávají chemoterapii několik měsíců bez jakéhokoli efektu a ona začne najednou fungovat měsíc po skončení aplikace?

Jsem někdy až šokována, s jakými nehoráznostmi chodí pacienti zejména z onkologie. Jste-li v takové situaci, uvědomte si, že onkolog je expert v jediné oblasti — jak podávat chemoterapii a jak ozařovat. Neví prakticky nic o výživě, vitamínech, antioxidantech a alternativní medicíně vůbec. Pacienty dokonce varuje před užíváním antioxidantů, aby se nenarušil účinek chemoterapie. Zajímá ho jedině, jak zlikvidovat nádor. Že se často současně zlikviduje i pacient, to je asi jedno. Znáte ten vtip: „operace se povedla, ale pacient bohužel zemřel“. Onkolog také neví, že samotný nádor není nemoc, jen projevem nemoci a příčina je někde jinde. Pokud se neodstraní příčina, nádor se vrátí. Jen menšina pacientů s rakovinou zemře na rakovinu, většina zemře na nežádoucí účinky léčby, jejich tělo to prostě nevydrží. Nebo zemřou, protože jim bylo řečeno, že v tu dobu mají zemřít. Onkologové si neuvědomují, že když vidí neúspěšné případy alternativní léčby, že se na neúspěchu mohli zásadně podílet tím, že pacientům systematicky brali naději.

Nepíšu to jako obvinění, ale jako varování. Vím, jak se lékařům systematicky vymývají mozky. Jsou učeni, aby věřili jen vědeckým důkazům, ale současně jsou jim předkládány informace v takové podobě, která znemožní jiný způsob myšlení. Když onkologovi pacienti umírají podle předpovědi, je logické, že si myslí, že se prostě trefil. Nezná-li způsob fungování lidské mysli, nedojde mu, že své pacienty v podstatě proklel a odsoudil je k smrti.

Když přijmete diagnózu, přijmete i prognózu. Když přijmete prognózu, vyplní se.

K uzdravení navzdory prognóze je třeba přesvědčení, že vaše nemoc je vyjádřením vaší individuality, je zcela jedinečná, je projevem vaší duše. K uzdravení navzdory prognóze je třeba věřit, že nic jako skutečná objektivní prognóza neexistuje. Nemoc každého člověka probíhá jen a jen podle jeho systému přesvědčení. Protože většina lidí věří lékařům a ztělesňují sebenaplňující se proroctví, vznikají z toho statistiky a prognózy. Budou-li platit i pro vás, záleží jen na vás.

I kdyby na světě existoval jen jediný člověk, který se vyléčil z nemoci, kterou trpíte vy, znamená to, že i vy máte tu možnost. Když se to nepodaří, neznamená to, že to není možné, ale že ve vašem případě to něco znemožnilo.

Klíčovou podmínkou nestandardního vyléčení je pokora. Pokora ve smyslu „buď vůle Tvá, ne má“. Mnoho lidí, zejména vychovaných v křesťanské víře, tuto větu chápe nesprávně. Neznamená pasivitu a ztrátu svobody, neznamená snášet utrpení seslané shůry. Bůh nás netrestá. Nemusí, trestáme se dostatečně sami. Trpíte-li, znamená to, že jste se odklonili od své duše a Boha. Věta „buď vůle tvá, ne má“ znamená uznání omezenosti své vůle ve smyslu ega a přenechání vedení tomu nahoře. Můžete mu říkat Bůh, univerzum, energie, zdroj atd., je to jedno. Znamená to napojení na internet univerza a získání odpovědi odtamtud. Naše ego nám brání v uzdravení, protože skutečné vyléčení mu sebere značnou část moci.

Když se ztotožníme s větou „buď vůle tvá, ne má“, získáme obrovskou energii a svobodu. Osvobodíme se od úzkosti, že to musíme sami vyřešit, vymyslet, udělat, vědět. Odevzdáme řešení naší nemoci nahoru. Odevzdání uvolní obrovské množství energie, která pak může být použita k léčení.

Mám osobní zkušenost na vlastním těle s vyléčením duchovní cestou za pouhou desetinu doby než je u dané nemoci obvyklé. Způsob mého vyléčení je nepřenosný, ale podstatné je, že k němu mohlo dojít pouze proto, že jsem odmítla běžnou prognózu. Vím přesně, jak dlouho měla nemoc trvat a bylo to pro mě nepřijatelné. Odmítla jsem stonat podle tabulek. Ovšem toto nestačí, je třeba přijmout za své přesvědčení, že vaše nemoc je jen komunikační prostředek vaší duše. A začít naslouchat. Duše s námi mluví hlavně skrz bolest. Ne že by to jinak neuměla, to my jen na nic jiného neslyšíme. Jak moc to bude bolet, záleží na nás — kdy začneme poslouchat.

Bolest je požehnáním a já vím, že kdyby mě moje nemoc tak příšerně nebolela, kdyby bolest byla potlačitelná, kdybych ji mohla jakkoli ignorovat nebo zmírnit, nebyla bych donucena k procesu, který mě vyléčil. Nešlo o žádné osvícení, ale o metodu „čumák do loužičky“. Kapitulovala jsem před nesnesitelností své bolesti, v momentě naprostého zoufalství jsem ji akceptovala, vzdala jsem se toho, na čem jsem lpěla (a v čem mi bolest bránila) a pak se stal zázrak. Vyléčil mě posun vědomí, pokora a postoj „buď vůle tvá, ne má“. Potlačování bolesti a jiných symptomů léky je potlačováním komunikace s duší. Ucpáváme si uši a bráníme vyléčení.

Jak to souvisí s vyslovenou diagnózou a prognózou? Velmi těsně. Když se zabýváme prognózou, vzbudí v nás strach, strach aktivuje ego a ego vyrábí strach. Jsme v začarovaném kruhu a nemáme dost energie na léčení, neustále pochybujeme. Když to pošleme nahoru s vědomím, že naše duše ví přesně, proč na nás tuto nemoc seslala a co se z ní máme naučit, když se necháme vést, máme najednou k dispozici všechnu energii, kterou dříve spotřebovávaly strach a pochyby.

Ovšem není to tak jednoduché. Duše od nás požaduje cenu, naučit se lekci. Zde se ke slovu opět dostává pokora. Někdy totiž lekci rozpoznáme až zpětně. A než nám to dojde, musíme s pokorou jít cestou, která se před námi objevuje a přijímat vše, co je potřeba. Až zpětně zjistíme, co jsme se vlastně naučili. V takovém okamžiku jsme často ohromeni dokonalostí celé situace.

Lékaři umí diagnostikovat a popsat obvyklý průběh nemoci, ale fakticky neumějí léčit. Umějí poskytnout dočasnou úlevu od příznaků, čímž často oddalují skutečnou léčbu. Když nic nebolí, nezabýváme se tím. Celý proces skutečné léčby začíná někdy nenápadně v okamžiku, kdy prohlédneme a odmítneme vúdú bílých plášťů a rozhodneme se jít vlastní cestou.

MUDr. Ludmila Eleková

Zdroj:  slobodavockovani.sk 

a také na  http://www.ac24.cz ..kde jsem na tento velmi zajímavý článek prvně narazil.

Diskusní téma: Jak se uzdravit z rakoviny a jiných „nevyléčitelných“ nemocí

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek